Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat
2. Bůh dává růst
Dita Targoszová
Než dorazíme ke zkušenosti opravdové komunity, projdeme několika fázemi: Zdá se nám, že jsme parta, ale možná jsme vypěstovali jen pseudokomunitu. Je logické, že po vystřízlivění následuje chaos a konflikt, abychom nakonec skončili v prázdnotě. Tam máme pocit, že nám něco chybí, nestačíme na to, objevujeme pokoru. Až na závěr objevíme vztahy prověřené časem, které přechází do podoby opravdové komunity. Tam se formuje náš individualismus. Někdy máme za to, že individualismus je problém (musíme ho upozadit, skrýt, rozředit, učinit se nenápadnými). Vůbec ne. To by bylo naopak škodlivé! Nebýt sám sebou, dělat ze sebe někoho jiného nás stojí neskutečně moc energie. Vypadat jinak navenek a být uvnitř někým jiným je velmi těžké břemeno. To by byla pseudokomunita. Bůh nás hledá a přivádí nás do církve, do komunity. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli.
1. Kde roste naše víra
Lukáš Targosz
Víra může růst na samotě (třeba v životní poušti), ale nedaří se ji dobře v osamění. Skoro to vypadá, jako by víra rostla především v prostředí láskyplných vztahů. Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když píše lidem do církví, že jejich víra roste a tak mají stále více lásky k druhým. Víra a láska jsou velmi úzce provázány. Kristus přebývá v srdcích skrze víru – následkem je láska, která zakoření a ukotví v srdci, a ve vzájemném spojení společně objevujeme rozměry Kristovy lásky. Víra se projevuje láskou. Je nasnadě, že vzájemné vztahy jsou primárním prostředím pro růst víry.