Na svět se můžeme dívat slovy Sheakespearova Macbetha jako na příběh vyprávěný idiotem, naplněný zvukem a zuřivostí, jež neznamená nic. Nebo můžeme říst společně s Terezii z Avily modlitbu: „Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí, sám Bůh stačí.” Něco podobného prožila Etty Hillesum, která v koncentračním táboře napsala: “ „Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Chci být právě tam na místě, které lidé nazývají hrozným a stále být schopna říct: Život je krásný.“