Křesťané nezačali jako masové hnutí. Ne. Byla to malá a na první pohled podivná skupina lidí z okraje římského impéria bez vlivu. Přesto se během pár desítek a stovek let stala mainstreamem. Jak to dokázala? Jak změnila svůj svět? Zde leží velký paradox. Tito první křesťané vůbec neaspirovali na změnu světa. Neměli to vůbec v programu, netoužili po tom „získat svět“, nepsali spisy, jak evangelizovat, neměli strategie růstu církve. Ne, věřili, že svět se již jednou provždy změnil, protože jeho Stvořitel kráčel mezi lidmi a stal se jejich Spasitelem. Sebe viděli jako oznamovatele této změny: Právoplatný král světa se přistěhoval do našeho sousedství a zahrnul nás lavinou milosti, a osvobodil naši scvrklou a přidušenou existenci do opravdové svobody. První křesťané připadali svému okolí jako zvláštní skupina lidí. Nezapadali svým chováním, návyky a vírou. Byli obyčejní, a přesto zcela mimořádní.  V tomto světle je podivuhodný dopis, který napsal Plinius mladší císaři Trajánovi.