Uctívající církev
4. Uctívání bez hudby
Lukáš Targosz
Pravidelné úctívání má velky dopad na naše postoje. Uctívání zvyšuje kapacitu vděčnosti. Pravidelné uctívání vede k životu naplněném vděčností, a pozitivním postojem k životu, kterému říkáme duchovně – naděje. Vděčnost také rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Slyšíme Boží hlas, protože ho nezastírá reptání a negativismus vlastní duše. Uctívání ale není jen zpěv. Zahrnuje toho mnohem víc. Například, jak žijeme ve svých tělech je akt uctívání. To, jak používáme své duchovní dary je akt uctívání. Proto je uctívání také fyzická služba. A zahrnuje oběť.
3. Vděčné srdce naslouchá Bohu
Tania Harris
Vděčnost rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Nemůžeme Boha přinutit mluvit, můžeme se ale naučit rozpoznávat jeho hlas. K tomu nám pomůže, když budeme k naslouchání dobře nastaveni, naučíme se jeho hlasu důvěřovat a budeme vůči Bohu upřímní a otevření.
2. Nová píseň našemu Bohu
Dita Targoszová
Uctívání rozvíjí naši kapacitu vděčnosti. Někdy svou modlitbu vidíme vyslyšenou, ale rychle přeladíme na další životní krok a nevrátíme se zpět poděkovat. Uctívání nás ve vděčnosti vrací zpět. Zpíváme tak pořád novou píseň, protože Bůh s námi pracuje v každém a různém období života zase jinak. Nově. Čerstvě. Jsme motivováni příkladem radikálního uctívání krále Davida a společně s ním vyznáváme: Dobrořeč duše má Hospodinu.
1. Uctívat Krista jako Boha
Lukáš Targosz
Plinius Mladší na konci prvního století zjistil, že křesťané se “Scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako Boha.” Všechny tři částí této věty jsou důležité i pro nás ve 21: století: Pravidelné scházení k uctívání nebylo normou v římském světě, lidé chodili do chrámů jen když něco potřebovali. Křesťané ovšem přicházeli z lásky a úcty ke Kristu, protože byli vděčni, a to za všech okolností. Uctívání tvoří vnitřní cestu k vděčnosti. A je to právě uctívání, co odlišuje mimořádnou víru od pop psychologie nebo hnuti svépomoci. Uctívání Boha ale nebylo tou hlavní pointou. Křesťané uctívali Krista jako Boha. Uctívali člověka, kterého potkali ve fyzickém světě, ale poznali, že je jiný, mimořádný. Poznali ho jako Boha v těle. To bylo radikální, divné, mimořádné. Pokud uctíváme Krista jako Boha, pak ho ctíme jako vše definující realitu všeho. Ježíš je základem, měřítkem, pojivem, a finálním vykřičníkem všeho, co děláme, čemu věříme, a jak o tom mluvíme.