Work / Life / Spirit
3. Posvátnost a naplnění času
Lukáš Targosz
Na začátku série jsme mluvili o Ježíšově pozvání k odpočinutí pro upracované a unavené. Když si necháme nasadit Ježíšovo jho, sladíme s ním rytmus a najdeme odpočinutí. Jak to ovšem vypadá? Možná pomůže příklad šabatu. Jedná se o židovský zvyk dodržování svatého dne odpočinku. Tento princip byl součástí Desatera přikázání, které obdržel Mojžíš od Boha. Přikázání o šabatu pevné, naléhavé a povinné. Důvodem je vnitřní smysl šabatu: Jedná se o posvěcování času. Pro Židy se praxe šabatu stává tou nejdůležitější. Jenomže, pro mnoho z nich se z dobrého přikázání, ze životodárného principu nestal životní styl, ale náboženská povinnost. To se projevovalo zákonickou tvrdostí v dodržování sabatu, a jedním z nejčastějších třenic s Ježíšem, ať už se to týkalo jeho uzdravování v sobotu, nebo třeba přípravou pokrmu. Ježíš se ovšem vymezuje proti šabatu z konkrétního důvodu: Tvrdí, že on sám je naplněním šabatu.
2. Rytmus svobody a zodpovědnosti
Lukáš Targosz
Jeden z důvodů, proč tolik tápeme s orientací duchaplného života, je určitý zmatek v tom, co má být vlastně v centru života. Zaměňujeme Ježíše jako osobu s křesťanstvím, Biblí nebo církví. S Ježíšem máme vztah, křesťanství je náboženství, které tomuto vztahu dává formu, a žijeme ho v komunitě církve. Komunita církve dodává rámec a rytmus duchaplnému člověku, který má vztah s Bohem, a to ovlivňuje jeho chápání Bible, ale také jeho čas. V centru našeho života může ovšem být jen Ježíš, ale ne nic jiného. Problém řady křesťanů spočívá ve snaze do středu svého života nacpat něco navíc. Mohou to být skvělé věci, jako je právě Bible, církev nebo křesťanství. Jsou důležité, pomáhají vztahu, že mu dávají formu a rytmus – nikdy ho ale nemohou nahradit. O co horší ovšem je, když do svého středu ke Kristu vkládáme něco zcela neužitečného?
1. Pevné centrum
Lukáš Targosz
Většina z nás má hobby nebo koníčky. Některé činnosti přerostou do životního stylu. Mezi nimi je velký rozdíl. Hobby je něco, co děláme, když se nám chce, máme na to náladu a najdeme si čas. Životní styl je něco, co formuje naši identitu. Proto také u koníčků říkáme, že hrajeme na nástroj, hrajeme tenis nebo čteme knihy, ale u životního stylu se identifikujeme jako hudebníci, tenisté nebo čtenáři. Co je pro někoho koníčkem, může být pro druhého životním stylem. To nás přivádí k důležité otázce, pokud chceme mít aktivní křesťanskou víru: Jakou roli hraje víra ve tvém životě? Je to koníček nebo životní styl?